Newyorske listy Nezavisle ceske elektronicke noviny *** Bily * 2/2/97
Po-unor jednoho redaktora Melantrichu

Ne jen bitim ci kriminalem

Jiri Bily

Bylo 25. unora 1948 vecer. Sedel jsem v jidelne Labske boudy v Krkonosich, kdyz vecerni rozhlasove zpravy ohlasily Vitezny unor a pripojily seznam prvnich vyloucenych novinaru. Akcni vybory zahajily svou prvni likvidacni praci. Jmena, ktera se ozvala, znamenala likvidaci Ferdinanda Peroutky, Bedricha Golombka, Vladimira Valenty a dalsich, kteri v povalecne novinarine cosi znamenali. Ze uplne na konci stalo i moje jmeno, bylo v te chvili, vysoko v Krkonosich, cosi neskutecneho. Rekl bych, po vsech tech letech, ze jsem se citil polichocen. Proc prave ja ? Neznamy, zacinajici ?

Chvili po skonceni zprav se ozval telefon. Volal otec z Prahy. Zda jsem slysel a ze mam hned prijet, protoze je to vsechno nejaky omyl. Precetl si totiz "Novinarsky zakon", ktery byl vydan v lednu 1948, podle nehoz mne nemohou vyhodit, pokud jsem nespachal zlocin, vlastizradu, ci neco jineho, stejne hanebneho. Chudak otec, vyrostly v pravnim state ! Co on vedel o tridni justici o ceste k absolutni moci komunisticke strany.

cela ta leta jsem nebyl zatcen, zalarovan, vyslychan nebo bit. Jsou i jemnejsi metody, jak cloveka ponizit a dat mu na jevo, ze je o neco min, nez ti, co jsou si rovnejsi
Jiri Bily

Do budovy Melantricha mne bdely a ostrazity milicionar uz nevpustil. Cukr, kava a osobni veci, knihy, propadly ve prospech . . . koho ? Nevim. A pak uz chodily jen dopisy: vratit novinarsky (zaplaceny) prukaz na tramvaj, vlak, novinarskou legitimaci, zacatkem kvetna i oznameni, ze jsem byl vyloucen z narodne socialistickle strany. Bratr Svehla delal co mohl, aby byl v "lajne".
Pri kvetnovych volbach jsem byl na vojne v "opicich horach" nad Marjanskymi laznemi. Vsichni jsme volili "bily listek". Po skonceni voleb nas serval pan plukovnik, ze se naslo 12 (slovy dvanact) zradcu, kteri vhodili do urny bily listek. Jen v mem okoli jich bylo nejmene stovka.

Po vojne zacalo hledani mista. Hygie, druzstvo holicu, nedovolilo, abych pocital brilantiny. U "Odkolku" jsem zacal jako ucetni. Po deseti dnech se objevil ve dverich spoluzak. O deset minut pozdeji jsem odchazel domu, protoze spoluzak (v jakesi partajni funkci) oznamil rediteli, ze nemuze zamestnavat tridniho nepritele.

Ve vesnickem divadle mi reditel rekl: Dneska ja vam, zitra treba vy mne, ne ? A zamestanal mne. Chodil jsem v holinkach blatem, meril jeviste ve vesnickych hospodach a zkoumal, zda se v satne da topit. Zajezdovy referent. Po roce mne dal reditel k dispozici v ramci 77 tisic do vyroby. V Praze pro, tehdy, bezdetneho nebylo misto. A tak jsem jezdil denne do Berouna stavet most. Farari, inzemyri, dokonce i jeden farar. Strategicky silnicni tah k zapadni hranici. Po nekolikerem zapalu plic jsem musel v zime odejit.

K paradoxum te doby patri, ze jsem byl prijat jako technicky redaktor v Ustrednim dome armady pro jakysi mesicnik. Dokonce jsem byl asi po mesici pozvan, "na koberecek" ke kadrovakovi, ze jsem neuvedl v dotazniku sve clenstvi v nar. soc. strane. Uvedl jsem, ze jsem mel zajem opet pracovat v oboru a mel tedy strach to uvest. Bylo mi receno doslova: "nejsme zadni hrdlorezove". Zustal jsem i udobi madarske revoluce v roce 1956. Mel jsem sice "napichnuty" telefon a pred domem 24 hodin cerne tatraplan a do hostince pro pivo za mnou chodilo bdele "ocko", ale prezil jsem. Teprve roku 1958 mi mjr. Sedlak, politruk AUSu, kam nas preveleli s celou redakci, rekl na chodbe: "jeste vasi vnuci budou pykat za to, ze jste byl redaktorem ve Svobodnem slove a Zitrku." Ve stejne chvili, kdy jsem sedal na Pohorelci do tramvaje, vysadili manzelku z letadla do Bruselu, kam mela odletet jako externi pruvodkyne Cedoku na Svetovou vystavu, vzali ji pas, a ukoncili pracovni smlouvu. Pokusili jsme se uchytit se v jedne pohranicni vesniciv JZD. Zdemolovane domy, kravy, stojici do poloviny nohou v hnoji, zeny vybirajici ze predsedou, ktery nas doprovazel, kdy jim da nejake penize, aby si mohly koupit pro deti maslo. Na hodinu plat 5.- Kcs. Predseda byl slusny clovek. Ac nemusil, zaplatil nam zpatecni cestu.

V tovarne, kam mne ze znamosti dostal soused, mi rikal mistr zdvorile: "Vemte si koste, pane redaktore, a stahnete si spany. Az budete hotov, pane redaktore, skocite nam pro svacinku." Prace jako prace, doma zena bez mista a syn v prve tride. A tam jsem pracoval s louhem a v mrazu na dvore brousil rucni bruskou odlitky. Nalez na plicich, ktery mel o tri roky za nasledek plicni operaci a odstraneni poloviny plic. Castecny invalidni duchod 513,- Kcs.

K 1. lednu 1968 jsme vymenili ctyrpokojovy byt v Praze za garsonieru pro matku a odstehovali se z Prahy. Misto vedouciho zavodniho klubu s bytem. A tyak jsme sli. Byl jsem rehabilitovan a kdyz jsem dostal legitimaci "volneho" novinare, az tu byly tanky. A nasledny dopis, ze jsem "pravicovy oportunista, protisocialisticky, protispolecensky a protisovetsky" element. Manzelka dostale vypoved z Cedoku. Jeste, ze jsem byl byvaly invalida. Rok jsem prozil v plicni lecebne, coz byl v te dobe jediny rodinny prijem. Misto pro nikoho nebylo. Ani misto uklizecky. Photo Jiri Bily & Josef Schrabal


Setkani po 43 letech v roce 1991: Jiri Bily (bila kosile) a Josef Schrabal (modra)
Konecne mi byl priznan plny invalidni duchod - 1.061,- Kcs. Pro triclenou rodinu nijak moc. Take misto se objevilo. Prodavat ve stanku noviny. Sotva jsem nastoupil, uz tu byla mafie. Jakpak to, ze noviny na namesti prodava clovek, ktery bude sabotovat strnicky tisk. Propustit! A protoze slendrian vladl (a vladne) vsude, promeskalo vedeni PNS vypovedni lhutu. A tak na to (mafie) sli jinak. Predvolali me na LPK, stran duchodu. A ze mi (protipravne) zmeni plny na castecni duchod. Odmitl jsem podepsat s tim, ze se odvolam. "Dobra", rekli, "do 14 dnu dostanete zpravu a muzete se odvolat." Fajn. Jenze do tech 14 dnu jsem dostal novy vymer na castecny duchod 513.- Kcs. Dobry znamy, ktery mel vztah k ONV mne prisel varovat: chystaji se vam vzit i ten castecny duchod, pak vas vyhodi a nebudete mit ani duchod a misto se nesezene. A protoze nam oznamili jiz pred tim, ze svou situaci jsme si sami vinni, protoze jsme neemigrovali, bylo velice tezke neco podnikat. Po dalsich zapalech plic odmitl LPK zpravu mistni nemocnice, protoze "by mne mohli chtit pomoci", musil jsem odjet do krajske nemocnice na vysetreni. Teprve pak mi byl duchod znovu vracen. Ale uz jsem nesmel ani hlidat kravy v kra-vine. Manzelce po jedenacti brisni operaci odmitli dat potvrzeni o zmenene pracovni schopnosti, aby nemusela tahat kose s porcelanem (prodavacka v obchodnim dome do 2. patra. "Causa alba, zvysena opatrnost", napsal jeden lekar.)

Roku 1987 mne konecne zamestnala nemocnice jako vratneho. A pak uz tu byl 17. listopad. Nadeje, uleva, stesti. Jak pro koho. Byvaly zamestnavatel - Melantrich - se ani neozval. Ne ze bych cekal, ze mne nekdo pozve na oblozene chlebicky a kavu (jak se neckde delo). Ale cekal jsem slovo, dva. Treba "promin, bracho." Nic. Popsal jsem svuj zivotopis panu sefradaktorovi Svobodneho slova. Kdyz jsem ho 4.1. 1990 navstivil, rekl mi, ze dostal tricet tisic dopisu a ze ho necetl. Nu, tricet tisic redaktoru Svobodne slovo nemelo. A ve Svobodnem zitrku, odkud mne vyhodili 25. unora 1948 jsme byli dva a ten druhy je mrtev. (Ludek Stransky, pozn.rd.) Dokonce ani byvala strana, ac jsem se 7. ledna hlasil, se neozvala. Asi po cturech mesicich mi okresni vybor teto strany poslal kadrovy dotaznik, za ktery by se nemusel (co do obsahu) stydet zadny ustredni urad. Samozrejme jsem dotaznik vratil, protoze kadrovani jsme mel vzdycky plne zuby.

Samozrejme je tu i okresni tisk. V prosinci kdosi rozsiril zpravu, ze jsem tezce nemocen se srdcem, takze nemohu pracovat. Pri tom se nikdo nepozastavil nad tim, , ze navdory tomu mohu pracovat ve dva dvanactihodinovych smenach (i nocnich) v nemocnici. Ale on pak sefredaktor, ktery leta verne pel pisen sveho chlebodarce OV KSC, plakal, ze duchod z redakce neprezije. A tak zustal. Tredaze do prosince 1990 psaval v duch sveho presvedceni velice PROkomunisticky. Nyni, kdyz si se svym, stejne naladenym podrizenym vymenil mista, pisi velice PROkoministicky. A tak, kdyz mi pred prazdninami letosniho roku nabidli misto v teto redakci, odmith jsem. Jaksi nemohu sedet pod jednou strechou s cha-meleony. Mam totiz svou hrdost a dvactyricet let let zkusenosti s nemenklaturni mafii, ktera tu dodnes zije, prosperuje a zrejme (viz navsteva presidenta v Policce) se ma k svetu. Znam je, chlapce, schazeji se, i nas v dobe, Jen jsou velice v sedle.

Priznavam se, ze za cela ta leta jsem nebyl zatcen, zalarovan, vyslychan nebo bit. Jsou i jemnejsi metody, jak cloveka ponizit a dat mu na jevo, ze je o neco min, nez ti, co jsou si rovnejsi.

Z toho prameni i jedna skepse. Pravda, je mi osumasedesat. Z toho jsem dvaactyricet let zil jako druhorady obcan. To je na jeden zivot az dost. Ale mam dva vnuky (12 a 10 let) a pro ne bych rad, aby se uz nikdy nevratila minula leta. Prvotni, polistopadovy optimismus mne jaksi opousti. V posledni dobe se mi vraci stale casteji na mysl prohlaseni oOV KSC, ze "jsme si tim sami vinni, ze jsme neemigrovali."
Ujistuji vas, ze tohle pomysleni, ze mozna meli pravdu, mi dela cim dal vice starosti a neda mi spat. Jiri Bily


Kolega Jiri Bily se vypravoval v Melantrichskem Svobodnem slove na vedouciho misto. V roce 1947 byl prelozen a delal spolu se sefredaktorem Ludkem Stranskym Svobodny zitrek, v te dove nejctenejsi a nejvice vydelecny tydenik. Ludek se mnou presel pres hranice v breznu 1948, o rok pozdeji prijel do US, kde zacal znovu vydavat Svobodny zitrek. Byl vsak v jednom roce potom ranen mrtvici. Josef Schrabal.
V rijnu, 1998 jsem dostal nasledujici e-mail od neznameho zasilatele ze severu ".cz"

Odesel tichy, skromny, milujici clovek, Jiri Bily
az do unora 1948 novinar Melantricha, Svobodneho slova a pak zastupce sefredaktora Svobodneho zitrku Ludka Stranskeho.
Posledni dobu prozival stastny mezi rodinou sveho syna a odesel 15. rijna ve spanku. V listopadu by oslavil 76 let.

Mily priteli, odpocivej v pokoji, js


Home | NYL Main menu | Vitejte . . | JS homepage | Eleanor's kitchen |
Copyright © 1997 Newyorske listy (New York Herald) *All rights reserved* J. Schrabal