TITLE - NO - 3/97 Newyorske listy Nezavisle ceske elektronicke noviny *** Stransky - NO - 3/97
Vzpominka na velkeho novinare
To byl Ludek Stransky


Reference:
  • Ne jen bitim ci kriminalem - Jiri Bily
  • K 23. unoru (1948) jak tomu opravdu bylo
    Jiri Bily

    V cervnu 1945, bylo mi triadvacet let, jsem nastoupil jako redaktor Svobodneho slova. Kdyz pozdeji zacal vychazet Svobodny zitrek, stal se jeho sefem legendarni Ludek Stransky, ktery se se vratil z koncentraku, do nehoz se dostal proto, ze se jmenoval prave "Stransky", ackoliv s rodinou zakladatele

    zvedl naklad z 200 tisic vytisku na vice nez milion

    Jiri Bily


    "Lidovek" dr. J. Stranskeho nemel nic spolecneho. Historky, ktere se o nem po Melantrichu, jemuz vladl prisnou rukou reditel Salda, vypravely, nas mlade primo fascinovaly. Treba o tom, jak Ludek pred valkou nastoupil do redakce Vecerniku Ceskeho slova a behem kratke doby zvedl naklad z 200 tisic vytisku na vice nez milion, az se musil naklad snizovat pro nedostatek papiru (0.30 Kcs za vytisk).

    Nebo jak vyhodil lokalkare, ktery drzel telefon v prave ruce. "Jak, sakra, si muze delat poznamky!"

    Ludek Stransky! Ziva legenda Melantrichu. Zamlkly, nemluvny, trosku brucoun, zavaleny horou rukopisu, podepsanych jmeny, jez v te dobe predstavovala vykvet ve vsech oborech lidske cinnosti. Byla cest byti vytisten ve Svobodnem zitrku! Aniz sam psal, dovedl kolem sebe shromazdit intelektualni elitu sve doby. Celou redakci tvoril pan sef, redaktor Josef Dosek, sekretarka a od roku 1947 i ja. Kdyz jsem se prvne zeptal, jaka bude napln me prace, rekl mi, ze si mne vyzadal od Ivana Herbena protoze si mysli, ze by se ze mne jednou mohlo neco byt, ze mam sedet, cist a divat se kolem sebe.

    Aniz sam psal, dovedl kolem sebe shromazdit intelektualni elitu sve doby.

    Vzpominam, jak byl, on klidas, jednou rozcileny. Tenkrat horelo kdesi na severu Cech nekolik hektaru lesa. A Svobodne slovo tam poslalo reportera a fotografa, ale Ludek Stransky nemohl pochopit, proc tam jelo auto, kdyz Melantrich ma helikopteru, ktera tam mela letat pul hodiny po oznameni pozaru. Mel v sobe velice hluboko zafixovany zpusob novinariny prvni republiky, kdy pohotovost, rychlost a pravdivost se rovnaly vysi nakladu casopisu a novin. Dnes se tomu rika "hmotna zainteresovanost", ale tenkrat<

    Byla cest byti vytisten ve Svobodnem zitrku!

    Na sklonku roku 1947 si mne sef zavolal. Dovedel se, ze prof. Hrozny rozlustil jakesi tajuplne texty a ze ma pripravenou zpravu pro vedecky svet. A ze by ji rad tiskl jako prvni ve Svobodnem zitrku. Ale ze pan profesor zatim porad odmita dat rukopis z ruky. Jestli bych to nezkusil.

    Uvaha byla prosta. Nejvyse mne tak vypoklonkuje. Nebo vyhodi. Na to ma, on, svetlo svetove vedy, sve pravo. Kdyz jsem na Hanspaulce zazvonil u vily, kde bydlil, prisla mi otevrit manzelka pana profesora. Mila, stara dama. Rekl jsem ji, kdo jsem, a co bych rad. A ona, ze manzel je v pracovne, ze mam jit dal a mluvit hodne hlasite, protoze manzel uz hure slysi.

    Pan profesor byl vysoky, hubeny a v necen hloubal. Situace skoro komedialni. Nebo katastroficka. Petadvacetilety kloucek a proti nemu skoro sedmdesatilety muz, ktery jako prvni na svete rozlustil pismo Chetitu a obrazove egyptske pismo. A mel jsem na nej kricet.

    Chvili si mne meril, pak mne pozval, abych si sedl, chvili kutal v hromade rukopisu, az nasel to, proc jsem prisel. "Tady to mate", rekl, "ale korektury si budu delat sam. Zaridte to."

    Sef Stransky vzhledl od rukopisu, kdyz jsem se vratil a tak na pul ust rekl: "Tak co? Vyhodil vas taky, ze jo?" Zavrtel jsem hlavou a polozil pred nej rukopis a vyridil vzkaz pana profesora ohledne korektury.

    Ty korektury, a bylo jich moc, protoze vsechno muselo byt perfektni a bez chyb, vozil k autorovi sef osobne. A pak se v lednu 48 tiskl Svobodny zitrek se senzacnim objevem Bedricha Hrozneho, profesora UK, cestneho profesora na Sorbone a university v Oslo. Tiskl se v mimoradnem nakladu, protoze vytisky se rozesilaly na vsechny university, kolik jich tehdejsi svet mel.

    Koncem ledna 1948 si mne jednou sef poslal pro jakysi rukopis k tehdejsimu rektorovi bohoslovecke fakulty. Kdyz jsem se vratil, vyzval mne, abych si sedl. A vedl ke mne, poprve, delsi rec. Ze uz jsem se mohl rozhlednout, co a jak, jak to chodi a kdo vsechno se "Zitrkem" spolupracuje, ze uz je vsechny znam. Nastal pry cas, abych se jel podivat do sveta, poznal svet a lidi, naucil se reci a jestli se budu drzet, ze za ctyri az pet let, az on skonci, bych to mohl prevzit po nem. "A kdyz ja, reknu, ze to m<

    Odjel jsem na Labskou boudu a 25. unora jsem v rozhlase zaslechl, ze akcni vybor Svazu novinaru vyloucil ze svych rad Ivana Herbena, Ludka Stranskeho, Ferdinanda Peroutku a jeste nekolik hvezd ceske novinariny a docela na konci bylo i moje jmeno.

    Za chvili volal otec z Prahy, ktery si precetl ve zcela nove vydanem novinarskem zakone (vysel v lednu 1948), ze mne nemohou vyhodit, protoze jsem nespachal vlastizradu a ani se nedopustil jineho trestneho cinu. (Chudak otec. Myslel si, ze jeste plati nejake zakony, kdyz se moci ujal proletariat.) Fakt je, ze jsem odjizdel z Labske boudy presne o pulnoci. Byl to nezapomenutelny "sesup" na lyzich, v mrazu, potme do Spindlu.

    Martyrium, ktere nastalo pak a trvalo dlouhych 42 let uz patri k jinemu soudku. Dnes, kdy vychazi (s malou prestavkou roku 68-69) Svobodny zitrek znovu a verim, ze uz naporad, jsem si chtel zavzpominat na leta davno minula. Nebot -obavam se- jsem zustal jediny, kdo pred unorem v Zitrku pracoval.

    Proto na samem pocatku, na prahu znovuzrozeni jednoho z nejlepsich tydeniku, ktere (krome Peroutkovy Pritomnosti) tato zeme mela, preji jeho redakci hodne zdaru a jeho ctenarum tolik skvelych, moudrych, demokracii a svobode slouzicich clanku, jako mel tehdejsi, dnes uz historickly Svobodny zitrek.

    Jiri Bily

    ___________________________

    Clanek byl zaslan (novemu) Svobodnemu zitrku zacatkem roku 1990, ktery -prirozene- tento clanek neotiskl. Novi redaktori, misto aby pozvali Jiriho Bileho ke spolupraci, byli jesitni a vedeli vse "lepe". Novy Svobodny zitrek zahynul po nekolika mesicich, protoze jeho uroven byla takova, ze to nikdo nechtel cist.

    Prave tak zahynulo Svobodne slovo, denik, ktery byl jednou pilirem ceske kultury. V lete 1996 ho koupil Chemapol, uplne zmenil jeho charakter i grafickou upravu a konecne bylo zmeneno i jmeno.

    Taktez nejsilnejsi po-valecna (1945) proti-komunisticka "nar-soc" strana se po listopadu 1989 nevratila k zivotu a dvoje volby prohrala.


    DOPLNEK K HISTORII: Potom, co jsem 23.unora 1948 udelal posledni svobodne Svobodne slovo, jsem byl na Labske boude s Jirim Bilym. Spolu jsme jeli o pulnoci "susem" do Spindlu, jak to Jiri popisuje. Pamatuji se, ze zeleznicar nam odmitl a znehodnotil novinarske pruzkazy "ze Svobodne slovo uz neexistuje" a odmitl nam prodat jizdenky do jine nez treti tridy "protoze nic lepsiho si nezaslouzime".

    V Praze jsme pak organizovali podzemni skupinu, hlavne za ucelem usnadneni uteku do zahranici pronasledovanym politikum a novinarum. Vyjednavali jsme o prechod pres Sumavu prostrednicvim meho bratrance v Susici, a "soferem" mne byl tehdy podzemim pridelen nikdo jiny nez Ludek Stransky se svym Rapidem.

    Ludka Stranskeho s jeho zenou jsem pozdeji prevedl pres hranice. Vlastne jsem ho prenesl na svych zadech, nebot on, chudak, uz nemohl unavou dale jit. On byl velky a tezky. Na provaze za mnou jsem tahl profesora Vratislava Buska, ktery uz take nemohl dal jit.

    Tak jsem se stal blizkym pritelem rodiny a pani Stranska mne seznamila s tim, jaky Ludek opravdu byl, oddanejsim novinarem nez manzelem. Zde je jedna episoda z Ludkova zivota: Ludek opravdu zil v redakci a domu temer neprisel. (Vybudovali mu nejmodernejsi kuchynku, ktera existuje do dnes, tehdy vedle redakce Zitrku, kde je dnes elektronicka vyroba listu.)

    Rodina mela venkovsky domek a byt v Praze. Na Stedry vecer v roce 1946, Ludek si najednou uvedomil, ze jsou zde Vanoce. Tak narychlo nakoupil kvetiny, jidlo a vino, skocil do Rapidu a spechal za svou zenou na venkov, aby s ni prozil alespon prijemne svatky. Kdyz Ludek dorazil k veceru do venkovskeho domku, zahradnik mu rekl, ze jeho zena, pani Stranska, uz zije pres mesic v jejich byte v Praze.

    Ludek Stransky prijel do US nekdy po roce 1950. Tehdy jsem uz pracoval pro Chattanooga Times ve State Tennesse a dozvedel jsem se, ze Ludek zacina vydavat Svobodny zitrek v New Yorku. Byl jsem si jisty jeho uspechem. Kdyz jsem vsak za nim dojel nekolik mesicu pozdeji, dozvedel jsem se, ze Ludka ranila mrtvice a ze zemrel. S nim zemrel i Svobodny zitrek.

    Asi po desti letech, moje zena Eleanor (narozena v New Yorku v 1931) byla na nejake ceske schuzce s pani Betkou Papankovou. Prisla tam k ni zena a pozadala Eleanor, aby dorucila pozdrav. "Ja jsem Stranska" a "vas manzel uz bude vedet kdo". Pak se ztratila a ja jsem ji nikdy nenasel, presto, ze jsem po pani Stranske patral.

    Josef Schrabal, New York

    Home | Vitejte . . | JS homepage | Eleanor's kitchen | J. Schrabal
    Copyright © 1997 Newyorske listy (New York Herald) *All rights reserved* ISSN 1093-2887